Jihočeští taťkové

Bez sněhu a za jarního počasí slavilo Československo Silvestra 1978, do novoročního rána se však probouzelo spoutáno dvacetistupňovými mrazy. Všechny pásové dopravníky v severočeských a sokolovských uhelných lomech zamrzly a tepelným elektrárnám docházelo palivo. Příděl proudu sotva stačil na chod domácností, podniky se zastavovaly a totální tma byla jen otázkou dní, ne-li hodin. Horníci a vojáci nepřetržitě, čtyřiadvacet hodin denně, rozbíjeli na kost zmrzlé palivo, aby se dostalo ke kotlům elektráren. Nakonec přece jen přemohli přírodu a odvrátili situaci, pro niž se o čtvrtstoletí později vžil název blackout.
V podobné situaci se na konci minulého tisíciletí ocitli v nejlidnatějším americkém státě Kalifornii. I tam se vypínalo proto, že elektrárny nestačily požadavkům spotřebitelů a sousední státy odmítly prodávat proud. Proč? Protože nebyl! Selhal systém volného trhu kombinovaný s kalifornským způsobem regulace výroby a rozvodu elektřiny: nestavěly se nové zdroje s odůvodněním, že je to drahé a že je lepší nakoupit elektřinu odjinud.
Známá slova, že?
Američanům to asi nestačilo. „Krátce po čtvrté odpolední se naše souprava zastavila v tunelu a vše se ponořilo do tmy. Občas zazněla z reproduktoru uklidňující slova, že jsme sice bez proudu, ale všechno se řeší. Nervozita a hysterie stoupaly s každou minutou. Ven nás vyvedli po šílených dvou hodinách,“ popsala na internetu čtvrteční odpoledne 14. srpna 2003 v newyorském metru Amy Langfieldová. Ona, desetitisíce jejích spolucestujících a ani téměř padesát miliónů obyvatel osmi států amerického severovýchodu a kanadské provincie Ontario netušili, že další čtyři dny budou muset přečkat pětatřicetistupňová vedra bez proudu, tedy bez klimatizace, bez ledniček, bez vody a dalších vymožeností civilizace. Ztráty, které americké ministerstvo energetiky odhadlo na 10 miliard dolarů, tedy čtvrtinu českého státního rozpočtu, samozřejmě nezahrnuly stres, nejistotu ani krach iluzí.
O pouhý měsíc později zhasla Itálie – po odstoupení od jaderné energetiky (bez náhrady jinými zdroji) jeden z největších dovozců elektřiny v Evropě. V neděli 28. září ve tři hodiny ráno vypadla první přenosová trasa a postupně se vypínaly další. Až osmnáct hodin si obyvatelé Apeninského poloostrova ověřovali, co znamená nemít v zásuvce proud.
Nás se to netýká?
„Česko na prahu blackoutu“, hlásaly na jaře titulky novin a moderátoři v rozhlasovém a televizní vysílání. Že se něco děje jsme naštěstí poznali jen ze zpráv; manažeři firem však horečně hledali způsoby, jak omezit ztráty způsobené odpojováním jejich provozů od zdrojů elektřiny. Zato Německo na podzim blackout opravdu zažilo - stačilo jediné odpojené vedení. Škoda jen, že to netrvalo déle, posteskl si anonymně vysoce postavený činitel jedné elektrárenské společnosti. Lidé by pochopili, že elektřina také může nebýt.
Vážná varování se u nás téměř třicet let od mrazivého novoročního rána i přes zkušenosti nejen německých sousedů a nejvyspělejší ekonomiky světa stále berou na lehkou váhu. Máme přece přebytek a nevěříme, že by se za pět roků vyčerpal, spoléhá na vyšší moc současná vláda (!). Raději šetřeme energií a nové zdroje nebudeme potřebovat, dodává on a jeho zelení přátelé.
Úspory 40 procent energie na jednotku HDP, jak s tím do roku 2020 počítá současný vládní program, znamenají při současném tempu hospodářského růstu zvýšení výkonu ekonomiky na dvojnásobek, a tedy i přes úspory potřebu dalších dvaceti procent současné spotřeby. Kvůli nedostatku těžitelného uhlí se jenom kapacity společnosti ČEZ zmenší do roku 2020 řádově o tisíc megawattů, což představuje většinu dnešního přebytku. Rekonstruované bloky nebudou dlouhodobě vyrábět, což ubere z „podušky“ další peří.
Než zaberou ona dosud blíže nespecifikovaná, nepochybně však finančně nákladná a technologicky a časově náročná opatření, lze očekávat stálý  nárůst tuzemské spotřeby elektřiny. To znamená, že současný čistý export elektrické energie, který od spuštění Temelína trvale klesá, ustane. Zda bude nutno počítat s dovozem v roce 2010 nebo 2011, není otázka až tak zásadní. Spíš by nás mělo zajímat, zda bude odkud – a hlavně za kolik?
Rakousko ještě v roce 2000 vyváželo více elektřiny než dováželo. Jenže domácí spotřeba každoročně roste o dvě miliardy kWh a budování větrníků – jiné zdroje se nestavěly – na její pokrytí nestačí. Z čistého exportéra se stal rázem velký čistý dovozce elektřiny a ze statistik regulačního úřadu E-control vyplývá, že už loni si Rakušané fakticky „propachtovali“ produkci celého jednoho temelínského bloku.
Dovezeme, říkali si dost dlouho naši jižní sousedé a stejně se mluví i u nás. Snad je to i správné z ekologického hlediska – energetika přece zatěžuje životní prostředí. Tak proč bychom nepostupovali jako oni?
Vlastně – proč ne, ale od koho? Z polských dosud ne všech odsířených elektráren? Nebo odjinud? Jenže ostatní naši sousedé už sami dovážejí..
Loni na podzim zaznamenal rakouský odborný tisk bez většího ohlasu veřejnosti informaci, že v Rakousku se do konce dekády postaví plynové elektrárny o výkonu Temelína. Během následujících pěti let přibudou další o výkonu dokonce 2400 megawattů. Přijdou na nejméně 2,3 miliardy eur, další téměř miliardu bude nutno investovat do plynovodu z jihu do Korutan. Závislost země na zahraničních dodávkách zemního plynu se po spuštění nových zdrojů zvýší o třetinu; o kolik stoupne cena pro spotřebitele, kteří už dnes naříkají na drahotu, se raději nemluví – hlavní je, že proud bude.
Že by nakonec přece jen bylo lepší nespoléhat na dovoz a neriskovat blackout?

Bohdan Zronek